Absolvent

V patnácti jsem měl ohledně budoucnosti jasno, bude ze mě fyzik. Na ISO jsem nastoupil spíše ze setrvačnosti – ze základky jsem měl solidní znalost angličtiny, o kterou by byla škoda přijít. Místnímu netradičnímu stylu výuky věřili hlavně mí rodiče, já jsem oproti tomu celkem citlivě vnímal stigma soukromých škol coby snazší varianty škol státních, a tak jsem měl strach, že mě tady nenaučí všemu, co pak budu potřebovat.

Ze začátku jsem místní výuku moc nechápal. Proč si nestačí na Shakespeara jen napsat test? Proč ho k tomu musíme i dramaticky zpracovat? A navíc k našemu vystoupení ještě navrhnout i letáky? Proč nám škola čas od času nahradí běžné dny několikadenními workshopy na nějaké aktuální téma? Vnímal jsem to jako zábavu, která je ale ve výsledku jen rozptýlením od řádného studia.

Až později jsem si uvědomil hlavní přednost takového mezioborového přístupu. Snaží se nás připravit na svět takový, jaký je. Svět, který je pestrý, ve kterém se neustále něco děje, a který není rozsekán na uzavřené obory, tak jako tomu je mezi zdmi středních a vysokých škol.

A přesto se člověk nemusí bát, že se nedostanu na látku probíranou v tradičních osnovách. Mí učitelé byli srdcaři.  Nudné, encyklopedické znalosti z učebnic dokázali podat hravou, zajímavou formu. Díky nim jsem se nadchnul pro věci, které mi ještě v prváku byly naprosto cizí. Asi to bylo právě tím, že mi pomohli vidět spojení mezi probíranou látkou a skutečným světem.

Nakonec jsem přece jen šel na vědu. Už to ale nebylo tak lehké rozhodnutí, jak jsem si v prváku myslel. Teď jsem na fakultě jaderné fyziky, stejně snadno si ale umím představit, že bych šel na žurnalistiku, architekturu, překlad nebo filosofii. A takové možnosti a nadšení mi dal právě můj gympl…

A to nemluvím o tom, že se u toho všeho člověk ještě doopravdy naučí anglicky, může se účastnit různých mezinárodních programů, a je ve vizuálně velmi příjemném prostředí.